Naštvaná matka. Pomoc, křičím na své děti!

Trocha historie

Vždy jsem byla temperamentní, výbušná a horkokrevná. Kam má paměť sahá, měla jsem problém s trpělivostí a udržením emocí na uzdě. Ani rodinný model, který mi byl prezentován mými nejbližšími, zrovna klid a pohodu nepodporoval.

Na druhé straně jsem hodně let pracovala na tom, aby ze mne byla trpělivá a klidná osoba, kterou jsem si vždy přála být.  Myslela jsem si, že takoví jsou hodní lidé – trpěliví a klidní. A do jisté míry se mi to časem povedlo. Trpělivosti jsem pak jednoznačně měla na rozdávání. (Díky všem, koho jsem měla tu čest něco učit. Buďto v práci, nebo v jazyku) Emoce jsem taky dokázala udržet na uzdě, samozřejmě přiměřeně situaci.

Život byl fajn. Super.

Ale samozřejmě nebyl bez chyby. Nikdo není dokonalý a povaha člověka se nedá jen tak změnit. Dá se ale usměrnit a kultivovat.

Pak jsem otěhotněla.

Ano! Zní to šíleně, ale po dlouhé úvaze, mám dojem, že trpělivost jsem opravdu začala ztrácet již v průběhu prvního těhotenství. Pamatuji si, jak jsem v mysli škrtila některé své, ne tak nadané studenty. Měla jsem co dělat, abych zachovala klidnou hlavu a dál měla trpělivost vysvětlovat úplně primitivní gramatiku nebo slovní spojení znovu a znovu.

Díky bohu, měla jsem zhruba dva měsíce na uklidnění, než narodilo se moje první miminko. A život byl znovu dobrý. Pohodička, klídek, jen já a miminko. Byla jsem v tom pravém šťastném očekávání.

Po narození syna jsem nemohla uvěřit, kolik trpělivosti ve mně je.

Samozřejmě, nebyla to jen moje zásluha. Bylo to extrémně spokojené miminko a člověk se nemusel moc snažit, aby takový zůstal. Ale i v těch náročnějších chvílích to bylo prostě skvělé. Mateřství jsem si opravdu užívala. Užívala jsem si jej natolik, že jsem nedělala nic jiného a nebyla nikým jiným než matkou. A to není moc dobré. Nikdy není dobré propadnout jen jedné oblasti života. Nejsem přece jen matkou. V první řadě jsem ženou. Svobodu milující, tancující, esoterickou ženou, která ví, co chce a umí to říct. Jsem ženou, milenkou, manželkou a až potom matkou.

A tak se ze mě pomaličku začala stávat smutná, nešťastná máma.

Zapomněla jsem se starat o svoji duši. Pečovat o sebe. Ooooo, jak moc jsem podcenila důležitost péče o sebe samu! Tak dlouho jsem byla smutná, až se ze smutku zrodil hněv. Den po dni ubývalo mé trpělivosti. Čím více můj syn potřeboval mou trpělivost, tím méně jsem ji pro něj měla. Jak ironické!

Hormony. Stres. Nedostatek spánku a péče o sebe. Mou netrpělivost jsem sváděla na nejrůznější věci.

I když i tyhle faktory měly jistě svůj podíl na mém rozpoložení, musela jsem si přiznat pravdu. Stala se ze mě naštvaná máma, která křičí na své děti. Vytvořila jsem toxický domov, kde nikdo nechtěl být. Domov, ve kterém se musel každý ovládat a kontrolovat své emoce, kromě mě. Vztek, křik a výčitky naplnily naše dny. Trpělivost, vysvětlovaní a kompromis byly dávno minulostí. Stal se ze mě Mamster.

Nenáviděla jsem to. Každý večer jsem ležela v posteli a přemýšlela nad tím, co vše jsem ten den udělala špatně a co jsem mohla udělat jinak, jak jsem měla správně reagovat. Ubíjela jsem se pocitem viny večer co večer.

Hněv, vztek a zlost jsou v naší společnosti vnímané jako tzv. špatné emoce. Něco, za co bychom se měly stydět. Nikdo o nich moc nemluví. Dnes už vím, že to tak není. Hněv je prostě naší součástí a jde jen o to, jak s tím naložíme. Často se ho snažíme schovat a nesvěříme se ani té nejbližší kamarádce. A emoce se hromadí a hromadí…

Dokud člověk nevybuchne.

Což se zákonitě stalo a jednoho dne, krátce po narození druhého syna, jsem se našla tváři v tvář se svým starším synem, jak na něj křičím, až mi zvonilo v uších a bolelo v krku. Ani jeden z nás netušil, co se vlastně děje. Změnila jsem se v mámu monstrum, Mamster, a ani jednomu z nás se to nelíbilo ani trošičku. V tom momentě spadla klapka.

Takhle to už nešlo dál a začala jsem hledat cestu ke svému já. K mému ještě lepšímu já. Nekonečné hodiny čtení o všem možném i nemožném. Cokoli co bylo spojené s mateřským vztekem. Smutkem. Pocity viny. Svou vlastní hodnotou. Četla jsem všechno, co by mi mohlo, co i jen trošičku pomoct. Potřebovala jsem najít novou, jinou cestu. Nyní, díky různým článkům a kurzům, ji pomalu objevuji.

Jsem na cestě k lepšímu já, ke klidnější mámě.

Je to běh na dlouhou trať, a dokonalost neexistuje. Je to o drobných krůčcích, ale taky o obrovské radosti z každého drobného úspěchu.

Co tebe dostalo do Mamster „modu“? Napiš krátký komentář tady nebo na mé Facebook stránce o tom, co prožíváš ty.

A čti dál, další články. Postupně zde budu psát vše, co jsem se naučila, abys ty nemusela studovat tisíce hodin jako já 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *