Co to vlastně je ten křik?

Bude to už téměř měsíc, co jsem začala výzvu a rozhodla se přestat křičet na celý rok. Zatím se dá říci, že se mi vede docela dobře. Doba, kdy ze mě byla nesnesitelná Mamsterka, je překonaná a teď už jen zbývá doladit detaily.

křičím nebo nekřičím?

Je to už opravdu dlouho, co jsem na své dítě řvala jak smyslů zbavená, ale pořád jsem některé situace řešila způsobem, který mi není moc příjemný. Pak přišel pocit viny, výčitky, zírání do tmy a přehrávaní si mých chyb. A Šimonek mi také skvěle ukazuje, co je v pořádku a co ne. Vidím, že špatně reaguje na sebemenší vztek. Už není tak odolný, odvyknul si od mámy Mamsterky, a to je skvělé!

Takže, jednoznačně jsem na dobré cestě. Mým cílem je nekřičet a být klidná, s respektem k faktu, že emoce budu cítit pořád, dobré či špatné. Když řeknu „být klidná“, mám tím namysli správně zpracovat emoce a použit je správným způsobem.

Od té doby, co se opravdu snažím nekřičet, lépe řečeno neřvat, mi opravdu vrtají hlavou otázky jako: „Co to vlastně je ten křik? Co je a co už není v pořádku? A kdy?“

Někdy začátkem ledna, kdy vyvrcholilo další moje špatné období, jsem ztratila hlas. A tím myslím úplně. Jen tak mimochodem, toto je jeden ze super způsobů, jak si odvyknout křičet. Ale to si je ztěžka zařídíš. Ale k věci, bez hlasu jsem toho moc nemohla a byla jsem v takovém stavu, že i šeptání bolelo, takže jsem se snažila být úplně potichu. Žádné zvuky, vůbec nic. Ale protože jsem byla v tom vzteklém Mamster modu, stejně sem to několikrát přehnala. A i jen tím šeptem jsem řádila jako bych křičela na celou vesnici.

Co vlastně je ten křik?

Šeptání

Jeden ze způsobů jak přestat křičet, je začít šeptat. Ale! K čemu je šeptání, když tvá slova ubližují stejně, jako by byla vyřčena nadmíru hlasitě? Z mé zkušenosti si myslím, že křik není jen o hlasitosti. Je to o emocích, které vysíláš. O řeči tvého těla. O slovech, které opouští tvá ústa. Pokud šeptáš přes zuby stejné ošklivé věci, které bys jinak křičela, pak je jedno, jestli šeptáš nebo křičíš. Výsledek je stejný. Smutné dítě, smutná máma. Takže, někdy i šeptání se rovná křiku. Někdy opravdu nejde o to, jak to říkáš, ale co říkáš.

Varování

Jsou situace, kdy nezbývá nic jiného než zvýšit hlas. Třeba když se dítě rozhodne jet úplně jiným směrem a jen tak tak, že nevyjede na cestu. V takové situaci určitě křičet budeš. Budeš volat opravdu nahlas, aby tě dítě přes ten hluk aut nebo cokoli jiného slyšelo. A taky proto, aby vědělo, že to je opravdu důležité. Jde o život! Samozřejmě, pokud mu začneš na místě dělat přednášku o tom, co se smí a nesmí, a jak to bylo nezodpovědné, nebo ho tahat za ruku jako bláznivá ženská, tak tím, už dle mého názoru, překročíš čáru a v pořádku to není. To všechno se dá dělat v klidu a hlavně na nějakém klidnějším místě.když jde o životSamozřejmě, existuje spousta jiných situací, kdy člověk prostě hlas zvýšit musí, ale určitě je nemusím tady detailně vypisovat.

Co je a co není v pořádku?

Každá máme hranici někde jinde. Myslím, že hranice je tam, kde se cítíme ještě dobře. Když si po nějaké interakci s dětmi něco vyčítame, máme pocit viny, tak to už je moc. Zní to logicky, že!? Ale přece jen bys možná potřebovala nějakou pomůcku, která ti tu hranici pomůže více ujasnit. Něco, co ti pomůže zastavit se a uvědomit si, že už se dostáváš tam, kde být nechceš.

Mám pro tebe dobrou zprávu. Takový „varovný maják“ máš. Má ho každá z nás. Je ním tvé tělo.

Takže jak k tobě tvé tělo promlouvá? Sleduj, co jednotlivé pocity dělají s tvým tělem. Pokud budeš dobře znát své tělo, dobře ti poslouží. Možná ti k tomu pomůže i moje tabulka, kterou jsem vytvořila, abys mohla zaznamenávat své „rozzlobené úlety“. A jaké signály máš tedy sledovat? 

Když jsi klidná

Ve chvílích, kdy jsi v pohodě, tak jsi uvolněná. Usmíváš se, užíváš si přítomného okamžiku.

Začínáš být otrávená

Něco se přihodilo, co tě trochu rozhodilo, ale pořád si relativně uvolněná a všechno zvládáš s klidem.

Přichází podrážděnost

Ještě nekřičíš, ale můžeš mít tendenci „štěkat po lidech“. Začínáš cítit napětí v těle a možná se ti zrychluje i dech. Ty temperamentnější můžou už teď trochu zatínat zuby.

Už jsi naštvaná

Vztek proudí tvým tělem, je opravdu napjaté, možná zatínáš pěsti a zuby, rychle dýcháš. Je pro tebe těžké stát na místě a tak nejspíš chodíš sem a tam, nebo něco čistíš. Snažíš se nekřičet, ale nejde ti to.

hněv dokáže být opravdu děsivý.

Zuříš

K napjatý svalům se přidává červená tvář a pot. Srdce ti buší a opravdu rychle dýcháš. Nejenom že křičíš, ale vyhrožuješ a nemyslí ti to.

Než jsem se vydala na cestu k lepšímu já, dostala jsem se z klidu do zuření během sekundy, a velice často. Častěji, než jsem ochotna přiznat. Častěji, než by se mi líbilo. Myslela jsem si, že s tím nemůžu nic udělat. Prostě mi bylo dobře v jednu chvíli a v tu druhou jsem byla jak neřízená střela. No, teď už i ty víš, že to není pravda. Do tohoto stavu se občas dostávám, ale mám několik příležitostí to zastavit.

Myslím, že hranice by měla být ve stavu, kdy začínáš být otrávená. Snaž se tady zastavit a uklidnit se. Dobrá zpráva je, že je možné se to naučit. Ta špatná je, že to vyžaduje vskutku obrovskou dávku úsilí a sebekontroly. A nepovede se to napoprvé ani podruhé. Člověk selže jednou, dvakrát, třikrát… Důležité je neodsuzovat se. Není důvod nenávidět se za to. Zvyku trvá minimálně 21 dnů, aby se stal opravdu zvykem. Vlastně se pokoušíme úplně přeprogramovat náš mozek, a to nějakou tu chvíli potrvá.

Měj se sebou trpělivost. Buď k sobě hodná. Chovej se k sobě, jako by ses chovala ke své nejlepší přítelkyni.

Takže při pohledu na tu emoční stupnici, co myslíš: Co je pro tebe v pořádku a co už ne? Který stupeň je pro tebe hraniční?

Pokud hledáš podobně naladěné ženy, chceš na sobě zapracovat anebo jen hledáš podporu a bezpečné místo, kde se můžeš podělit o své zážitky nebo se svěřit se starostmi, neváhej a přidej se do mojí FB skupiny.

A taky mě můžeš sledovat na mé FB stránce nebo Instagramu. Budu se na tebe opravdu moooc těšit.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *