Back to square one. Znova na začátku

Během posledních měsíců bylo pro mě těžké něco napsat. Je pro mě opravdu náročné dát svým myšlenkám nějakou ucelenou formu a popsat to, co se mi honí hlavou tak, aby to vůbec někdo pochopil. Včetně mě samotné. Znamenalo by to totiž postavit se problému (sobě) přímo, tváří v tvář, a já nějak neměla odvahu.

Koncem loňského roku jsem přišla na něco opravdu důležité: Nevím kdo jsem.

Začala jsem si uvědomovat, že si vůbec nejsem jistá, jestli věci které v životě dělám, dělám proto, že chci a mám je ráda, nebo proto, že si myslím, že by to tak mělo být.Začala jsem pochybovat o každém svém rozhodnutí. Nemyslím tím, že zpochybňuji jejich správnost , ale zpochybňuji pohnutky, které mě k jednotlivým rozhodnutím vedly. Začala jsem pochybovat nad svojí motivaci.

Například si nejsem jista, jestli jsem měla tu správnou motivaci k založení rodiny. Jestli to nebylo takové – už jsem dost stará, práce mě nenaplňuje tak, jak by měla, dítě dodá motivaci do života – nebo nevím co přesně. Těžko říct, možná jsem si myslela, že jsem na mateřství připravena, že jsem připravena přivést na svět další duši a pomoct jí tady žít.

Péče o duši

Velmi záhy jsem však pochopila, jak moc jsem se mýlila. Postarat se o mimino, o dítě– zjednodušeně péče o jeho tělo-, zaopatřit pro něj to základní, dá se říct materiální, je v podstatě jednoduché. Jiná záležitost už je péče o jejich pocity, jejich emoce, duši a zdraví. A čím déle jsem matkou, tím víc nad sebou pochybuji.

Jak můžu pomoct nějaké duši žít na tomto světě, když já sama mám problém na tomto světě žít? Tím světem myslím ten „můj“svět, moji tzv. bublinu. Každý ji máme a každá ta bublina je úplně jiná. A i když s někým sdílíme život, moc do té jeho nevidíme. Můžeme zahlédnout jen malinkatý kousek v místě, kde se naše bubliny protínají, kde tvoří náš společný malinkatý svět.

A mně pořád chybí důvěra v tento svět, přesvědčení, že to je bezpečné místo a že jsem v něm vítána. Chybí mi pocit, že sem patřím a jsem přijímána taková, jaká jsem. To všechno mi chybí a zároveň myslím, že toto je nejdůležitější základní kámen naší spokojené existence. Ano, hrajeme se na to, že nám na názoru ostatních nijak zvlášť nezáleží, ale člověk je tvor společenský a potřebuje ostatní kolem a také i jejich náklonnost. Potřebujeme cítit, že někam patříme.Pro dítě, po těch základních potřebách jako je jídlo, postel a střecha nad hlavou, teplo, je nejdůležitější pocit, že někam patří – že má a zná své místo v rodině, a potřebuje se cítit nějakým způsobem významné (jsem schopen, přispívám smysluplným způsobem, mám osobní moc…..) No a i mě, takové pocity často chybí. Můžu tomuto naučit své děti, když já sama to postrádám? Můžu je přesvědčit o tom, že jsou důležití a úžasní přesně takoví, jací jsou?

Vraťme se tedy na začátek.

K problému jedna. To jsem já. Takže jsem začala hledat, dívat se jinými směry než dosud, potřebovala jsem jiný pohled na svět. Když se to tak vezme, dosud jsem žila (a pořád žiju) způsobem, jakým jsem se naučila už v raném dětství. Všechno, v co věříme, co si o světě myslíme, co odmítáme, to vše jsou myšlenky našich rodičů a jiných blízkých či vzdálených lidí, ne naše. Samozřejmě, jsou věci, ke kterým se postupně dostaneme samy… ALE je to opravdu jen a jen naše zásluha? Není to zase tak, že ten náš už nastavený program nás tam dovedl?

Dlouho jsem se přesvědčovala o tom, že bych měla být taková a maková, že bych měla dělat to a hento. Ať už proto, že jsem byla přesvědčena o tom, že to mám ráda nebo proto, že jsem si myslela, že se to ode mě očekává.

Na moje dětství si až tak moc nepamatuji, spíše až dospívání, ale myslím, že jsem byla hodně citlivé dítě. Nevěděla jsem jak naložit s city a ani teď v tom taky nevynikám, spíše naopak. Vzala jsme si až příliš osobně několik názorů dospěláků a pro tzv. ochranu jsem se nazlobila a nikdy neopakovala to, co těm reakcím dospělých předcházelo.(Třeba mi jednou paní knihovnice vytkla, že knihovna není holubník. Byla jsem tam už ráno, tak co tam prý dělám v ten samý den odpoledne. „Dočetla jsem knihy, tak chci vědět, co bude dál. Jsou na pokračování.“ měla jsem říct, ale neřekla. Tak se mě to dotklo, že jsem několik let do žádné knihovny nevkročila.)Dokonce mám pocit, že většinou se o mě vzpomíná jako na „nazlobenou holku“. A prvotní emocí, kterou většinou schováváme za hněvem, je smutek. Schovává se i za tím mým? Schovává se i za tím tvým?Je pravda, že jsem vždy trochu vyčnívala z davu a měla „svoje“ způsoby, ale vždy jsem se snažila nějak a hlavně někam zapadnout. A to se mi nikdy, opravdu nikdy (a to platí do teď), nepovedlo. Kamarádů mám pomálu a nikdy to nebylo jiné. Na jedné straně jsem tu já, která by se ráda seznámila a skamarádila, ale neví jak na small talks a celkově ta interakce s okolím ji vázne. A pak tu jsem já, která sama sobě upírá benefity blízkého a zdravého vztahu, aby si náhodou neublížila. A těmi vztahy nemyslím jen romantické, ale i ty platonické. Kamarádka přece může ublížit stejně jako partner. Jenže i naopak – může ohromně pomoct.

Tak fajn, už to tu začíná být dost zamotané, trochu se vzmužím! Takže co? Kam tím vším vlastně směruji?

Proč se pořád ve všem vrtat?

Posledních deset let jsem strávila tím, že jsem se ve všem pořád vrtala a šťárala. Trápila se a vyčítala si věci. Ten minulý čas ovšem neznamená, že to teď nedělám. Podstatné je , že jako lidé máme pocit, že musíme všechno pochopit, vyřešit si to, a pak nějak přijmout či odpustit. To je fajn, ale proč musíme všechno pochopit či vyřešit, zejména když jde o minulost? To, je v minulosti, bylo a zůstane to v minulosti. Nic s tím neudělám. Jediná věc, kterou teď můžu ovlivnit, je přítomný okamžik právě teď. Nedávno mi byla tahle „šílená“ myšlenka představena o něco jasněji, než kdy předtím. Ano, ví to každý, minulost už nezměníš. Ale opravdu to každý?

Až nedávno jsem si uvědomila, jak zbytečné jsou všechny ty praktiky – alternativní či tradiční. Až nedávno mi došlo, i když jsem duchovní osobou (povídám si s anděly, moji mysl okupují bohyně, občas i čaruji) nepřitahují mě meditace a různé setkávání, kde se pozornost zaměřuje jen k jakémusi čištění, zpracovávaní apod. No, možná přitahují, ale nic moc mi nedávají. Přestává mi dávat smysl meditovat o špatných pocitech, mluvit o špatných zkušenostech a hlavně zjišťovat proč se to děje a řešit to. Ano, samozřejmě, pokud má člověk s něčím problém, musí se na to podívat a něco s tím udělat (anebo ne). Ale mělo by to být jednou a pořádně a pak to už nechat plavat. Poslední dobou, mám však pocit, že lidé si začínají vyhledávat problémy. Někdy je opravdu lepší se na tzv. problém, většinou z hluboké minulosti, podívat, pořádně si ho prohlédnout a poslat ho pryč. Prostě věci jsou jaké jsou, nebo byly, a nic víc.

Jediná věc, kterou teď můžu ovlivnit, je moment právě teď.

Proč nevyužiji právě tento moment na něco krásného? Proč si ho pořád chci ničit něčím, co, upřimně, už ani (nebo ještě) neexistuje? My sami si stále a dokola zhmotňujeme to, co vůbec nechceme, protože tomu pořád a neustále věnujeme pozornost. Za jeden, jediný den nám proběhne v mysli až zhruba 80 000 myšlenek. Díky bohu, že si je nestihneme všimnout všech, ale je příjemnější všímat si více těch hezkých. Bohužel naše ego je nakloněné té negativitě, a to je potřeba často umlčet. Je fajn zachytit tu myšlenku, prohlídnout si ji a odhodit. Udělat místo pro další, nezacyklit se v ní, neopakovat stále to staré. Pak se jen utvrzujeme v tom negativu.

Kéž by vše bylo tak lehké, jak to vypadá na papíře – nebo na obrazovce, lépe řečeno.

Ono se to všechno lehce řekne, nebo napíše, ale skutečný život je někdy těžký a člověk rád zapomíná. Naše ego rádo hnije. Rádo nás drží v tom smetišti nespokojenosti, protože to tak dobře zná. Změna znamená nejistotu a ono to nerado, takovou nejistotu. Dokonce i když ta změna je změnou k lepšímu.

Když se člověk bojí být šťastný, sám sobě brání v tom, co chce.

Zní to šíleně, ale je to opravdu tak. Být šťastný – pro mě neprobádané území. Je až neuvěřitelné, jak moc je náš život podřízen zvyku. Celý náš život stavíme na zvycích, ať už jsou vědomé nebo nevědomé. Všechno, co děláme, jsou jen naučené mechanismy. Jsme jako jeden velký a úžasný počítač, který je naprogramovaný jistým způsobem a podle toho žije. A když se člověk až příliš věnuje myšlenkám ega, velice rychle zapomíná na radost a štěstí.

Srdce vs.mysl

Jsme stvořeni k radostnému a spokojenému životu, ale jsem naprogramování k pochybám, stěžování si a výmluvám. Abychom zlomili jakýkoliv zažitý zvyk a vytvořili si nový, musíme vynaložit enormní úsilí. Naše vědomá mysl je oproti té nevědomé neuvěřitelně slabá. Ale dá se nad ní vyhrát, chce to jen čas, trpělivost a hodně úsilí.

Žít v přítomnosti neznamená zapomenout na minulost, ale nechat ji jít (a něco se přiučit). A stejně tak to neznamená nemyslet do budoucna, ale důvěřovat životu a hlavně sobě, v sebe. Takže, už se přestaňte trápit tím, co vše jste dnes, nebo včera, před 10 lety pokazili, jinak hrozí, že to uděláte zas a znova. Začněte žít tady a teď, a žijte radostně, protože teď utváří vaši budoucnost. Protože teď je jediné na čem opravdu záleží.Děti nás mají hodně co naučit. Otevřete jim svou mysl, své srdce a oči. Oni jsou nejlepšími učiteli žití v přítomnosti.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *